Fakta o zdravé komunikaci

V komunikaci mám právo sdělit své pocity. Druhá strana nemá povinnost se zachovat podle mých očekávání.

     Zdravý rozhovor by měl být o tom, že vyjádřím své pocity, vyjádřím, co chci či nechci. Dávám tak partnerovi v dialogu možnost vědět, co si myslím a co cítím. On po tom nemusí pátrat. Nemá ani povinnost po tom pátrat. Což je omyl mnoha lidí, že si myslí, že ten druhý měl přece tušit, jak mi je a co chci. Další omyl je, že partner v rozhovoru má povinnost splnit má očekávání. Nemá!! Může, ale nemusí mi vyhovět.

      V praxi je to tak, že partnerovi řeknu: „necítím se dobře, ublížilo mi, že…, chtěl/a bych, abychom spolu…, přeji si, abys mi pomohl/a,  vadí mi, že… . Nebudu ho vydírat svými pocity. Psychicky zdravý vyrovnaný partner si vyslechne naši informaci, nebere ji jako obviňování či útok a má možnost vyjádřit své pocity a potřeby. Ale nemá povinnost udělat to, co my chceme. Pokud jsem já zdravá sebevědomá bytost, přijmu jeho informaci bez toho, aniž bych se cítila ublíženě.

      Dalším špatným východiskem v rozhovoru je, že hodnotím druhého: „tys to nepochopil, neposloucháš mě, nevnímáš mě,..“, obviňujeme: „kvůli tobě se cítím zle, jsem smutná, ubližuješ mi, nemáš mě rád,… , klademe výchovné otázky: „kde jsi byl?, to nejsi schopen to udělat dobře?, proč to furt nechápeš?, jsi normální? ..“ . Ne-li hůř.

      Jak na to může reagovat? Jak můžu reagovat na to, když na mě někdo útočí, obviňuje mě? No začnu se bránit nebo také útočit. Pokud nejsem vyrovnaná zdravá osoba. Protože ta tyto energie nepřijme. Ta se nemá potřebu bránit či vracet útok. Jenže pak se cítí ublížená ta osoba, ze které útok vyšel. „Jak to že mě neposlouchá?“ Jak si dovolil neudělat, co chci, když vidí, jak mi to ubližuje?“ Této osobě nepomůže nikdo zvenčí. Tato si může pomoci jen sama. Tím, že  začne mít ráda sebe sama. Ano, nejde to hned, nejde to rychle a často ne lehce. Ale jde to.

     Bohužel se často setkávají lidé, kdy na obou stranách chybí sebeláska, sebeúcta. Nosíme to v sobě od dětství. Často jsme to zdědili po předchozích generacích, předávají se rodinné vzorce. Můžeme se sice na to vymlouvat do konce života. Nicméně pokud pro to sami něco neuděláme, budeme to jen my sami, kdo bude trpět. Volba je na nás a je to jen náš úkol, naše možnost.

    Zkusme začít zdravou komunikaci a sebeúctu tím, že se naučíme v klidu vyjádřit sebe a neočekávat povinnost druhého mi vyhovět, naopak vyslechnout si jeho názory a pocity. Byť to tak možná na první pohled nevypadá, je to začátek cesty sama k sobě.