Jaký je smysl našeho života? Proč tu jsme?

Jaký je smysl našeho života? Proč tu jsem? Jaký smysl má prožívat všechny radosti i strasti? Existuje karma? Co přichází po smrti? Jsem jen tělo bez duše?

Otázek, kterými se občas zabývá v myšlenkách každý z nás je na tisíce. A každý si může odpovědět po svém. Můžete věřit čemukoli. Vaše pravda je jen vaše. Nelze ji nikomu vnutit. Nicméně žít život beze smyslu může být neradostné a frustrující.

Ať už věřím v existenci duše, v pokračování duchovního já po smrti těla, nebo v to, že jednoho dne to tu pro mě všechno skončí, je na mě, jaký smysl svému životu dám. Pro každého to je něco jiného. Nicméně naším základním posláním je poznat sebe sama, učinit sám sebe šťastným. Šťastný člověk dokáže už jen svým bytím předávat radost dalším, inspirovat mnoho dalších bytostí.

Čím člověk obohatí sám sebe, když se rozdá pro ostatní, když je neustále ve strachu, rozloben na celý svět? Když prožívá všechny strasti a neřesti světa kolem sebe? Když chce všechny a všechno kolem napravovat? Soudí. Moralizuje. Když se rozdává pro dobro druhých až do vyčerpání. Ráno vstává unaven, netěší se do nového dne, bojí se všeho, co přijde. Prožije den bez radosti, vyčerpává sebe i okolí zaměřením pozorností na negace. Večer uléhá vyčerpaný, frustrovaný, nemůže usnout, má špatné sny.

Nevěřím-li v existenci duše po smrti těla, mohu tento svůj život udělat pro sebe lepším. A to je jen na mě. Ač spousta lidí namítne: „ale když vše kolem je tak špatné“, „když jsou lidé tak zlí“, „děje se tolik hrozných věcí“. Nelze popřít existenci toho všeho. Nemusím. Popírání není pravdivé. Tím že jim budu dávat pozornost, budu nad nimi rozjímat, dávat jim svou pozornost, energii, tím je nevyřeším, ani nezměním. Jen tím ztratím vlastní energii, otrávím svou duši. Ale nezmění se nic. Naopak jen přiliji své negativní energie.    Mohu zastavit dávání své pozornosti, energie negativnímu a svou pozornost zaměřit na sebe, svůj život. Můžu si uvědomit, co hezké mám já. Co jsem ten den sama příjemného prožila, jaké dobré lidi mám kolem sebe. Je toho mnoho, za co můžeme být vděční a nevidíme to. Rodina, domov, přátelé, práce, zdraví, vše co umíme, co jsme dokázali. Každý den přináší mnoho hezkého, co bereme jako samozřejmost.

Najít si každý den pár minut času, třeba před usnutím, poděkovat sobě za celý den, i kdyby nebyl zrovna povedený. Už to, že uléhám ve své posteli, mám partnera, dítě, měla jsem co k jídlu, měla jsem za co nakoupit, mohla jsem rozvinout nějaký svůj talent …. to vše nemusí být. V každé maličkosti může být pozitivum. Uvědomění si toho, projevení vděčnosti za to vše, přináší radost a energii.

Negativní člověk na všem najde vadu. „Peněz mám málo“ (x ale nějaké mám, nemusel bych mít ani to), „partner/ka mě štve“ (x nemusím mít žádnou/ žádného), „jsem nemocný“ (jak moc? může to být lepší? horší? mnozí jsou na tom hůř ), „práce mě nebaví“ (je na mě, zda připustím změnu, něco pro to udělám, začnu si vážit něčeho, co v dané práci mám). Vše je jen rozhodnutí v mé mysli. Čemu dávám větší pozornost? Negativním či pozitivním myšlenkám, postojům?

Takto ovlivňuji sebe sama, své emoce, své prožívání každého okamžiku. Toto projevuji dál, tím ovlivňuji svět kolem sebe. Na konci života si můžu říct, prožil jsem krásný život. Mohu v klidu odejít. Předal jsem svým potomkům to nejlepší, zanechal jsem po sobě něco hezkého. A každý můj den může být o kousek hezčí, protože jsem ho prožil lépe. Může se mi tak i více dařit. V práci, ve vztazích.

Připustím-li existenci duše, pak se otevírá mnohem větší obzor prožívání. Proč jsem sem přišla? Jaký smysl to vše má? Duše si do života přichází pro zkušenost. Tu získává právě skrze prožívání. Skrze emoce. Skrze emoce poznává, sebe samu, svět. Duše je zvědavá. Rodí se, aby skrze tělo, emoce zakoušela nepoznané. Duši zajímá, jaké je to prožít lásku, strach, radost, smutek, vděk, lítost. Zajímá ji možnost tvoření. Duše je velmi tvořivá. Duše ví, že neumírá. Nemá strach. Nesoudí. Proto se duše nebojí vybrat si do života určité situace. Ví, že jí nic nehrozí. Ví, že tento život není skutečnost, jediná pravda. Ano, prožíváme vše velmi opravdově. Protože jsme zapomněli. Zapomněli jsme, kým skutečně jsme. Zapomněli jsme na naše božské nekonečné já.

Ale můžeme se rozpomenout. Kdokoli a kdykoli. K tomu  nesmíme na sebe zapomínat. Žijeme světem kolem nás. Zaměřujeme pozornost na vše kolem. Vše máme potřebu hodnotit. A svět kolem nás jako by se zbláznil. Nabízí nám čím dál více lákadel, pozlátek, ztrácíme sebe sami, jsme lehce ovlivnitelní.

Jak to vše změnit? Vnímat sebe sami. Zaměřit se na sebe, své emoce. Aspoň část pozornosti, energie, kterou dáváte jiným lidem a okolnostem, přesměrovat na sebe. Dovolit si prožít a pocítit své emoce. Uvědomit si je. Udělat si pro sebe čas, dát sami sobě dárek.  Dovolit si být tím, čím chceme být. Nenechat se přesvědčit, že to nejde, že to není možné. Nehodnotit druhé. Pro začátek stačí připustit si, že váš život se může změnit.

Každá duše má základní úkol v každém životě, a to poznávat sebe samu, prožívat štěstí, lásku, objevit lásku v sobě, k sobě. A skrze poznání sebe sama může projevovat sebe samu do světa kolem. Každá duše je jiná. Podobá se dítěti. Je hravá, bezprostřední. Některá je tichá a předává něhu a laskavost a tím druhé povznáší. Jiná je provokující a jiné ponouká a provokuje ke změnám, posunům, nenechává nás v klidu. Další duše vychovává, ujišťuje ostatní o jejich dokonalosti, probouzí v nich to nejlepší. Jiné duše vytváří krásné prostředí pro ostatní. Jsou nás milióny a každá duše jsme jiná. A měli bychom sami sebe poznat. Jaká jsme duše? Jaký máme dar?

To nepoznáme, budeme-li sami sebe míjet.

Poznávání a rozvíjení duše je náplní mých seminářů.

Moje duše si vzpomněla na dlouhé cestě nejen v tomto životě a nejen životem, ale i poutí, kterou v tomto životě uskutečnila.

Každý okamžik našeho života má smysl. Ovšem nikoli v tom, co se stalo či nestalo, ale v tom, jak jsem to já osobně prožila. S jakou emocí jsem danou situací prošla. Pociťovala jsem radost? Potěšení? Lítost? Vztek? Beznaděj?